Omyl – Novoroční povídka

Tohle jsem napsala včera - mezi svým maratonským během naší přeskvělou vesnicí a luxováním bytu. hodlám to věnovat všem – bez rozdílu, jestli Fanfiction HP holdují, či ne (protože tady vážně nepotřebujete nějaké odborné znalosti) Moje psané PF 2008 .  .  .

_______________________________________________________

Ocelově šedá obloha se tyčila nad Londýnem, ulicemi se líně plazila mlha a každému, kdo byl jen trochu v obraze bylo jasné, že přišel leden. Pomalu se šeřilo a většina obyvatel města na Temži spěchala z práce domů za svými rodinami, přáteli a vůbec za teplem vlastního krbu. 

Na jedné z nespočtu nástupišť proslulého Londýnského metra – na stanici Westminster – tak jako jinde postávali lidé a čekali, až přijede souprava a oni si budou moci nastoupit. Na celém nástupišti pojednou zavládlo neobvyklé ticho. Najednou se uprostřed peronu s tlumeným prásknutím objevil muž,  v černém rozevlátém hávu s nasupeným výrazem v zesinalé tváři. Důchodkyně, vedle které se tak neočekávaně vynořil začala cosi vřískat a v minutě se skácela na studenou dlažbu. Zmateně k ní přiskočila mladá žena v modrém kabátu, která ve chvíli, kdy uviděla záhadného muže, začala vřískat též, ale již úplně zřetelně – “Je to ďábel! Ďábel!”Zbytek cestujících se pomalu, ale jistě začal stahovat k místu nehody a našli se i tací, kteří volali policii. 

Severus Snape nejprve zesinal, poté zezelenal a pak se dal na úprk. Přitáhl si cestovní plášť těsně k tělu a prodíral se valícím se davem k východu. Jediné jeho štěstí bylo, že většina přítomných se zajímala o zpola zkolabovanou stařenku ne o něj, i když by se dalo říct, že se snažil být nenápadný, ale že se mu to nějak – vzhledem k jeho zjevu – nedařilo. Lidé se za ním otáčeli a pokřikovali na něj, ale Snape nedbaje ničeho, bral schody po třech a z úst mu splývaly nadávky. V nastalém zmatku neměl čas přemýšlet, proč se mu přemístění poprvé v životě nepodařilo a proč se vynořil o pár ulic dál, než měl v plánu. Jediné, čím si byl jistý, bylo, že na to asi nikdy nezapomene.

“U sta Potterů,” zaklel Severus, při té nechutné představě si odplivl a vyřítil ze stanice metra, smetl skupinku japonských turistů a za první popelnicí se přemístil – tentokrát již úspěšně.