Chocolate by Joanne Harris

Tahle kniha, kterou jsem v knihkupectví měla vyhlídnutou již delší dobu, se do mé knihovny dostala až v pátek, potom co jsem Daddyho “náhodou” zatáhla do knihkupectví. Naši si už díky bohu stihli zvyknout, že anglické originály jsou o něco dražší, takže teď ‘Čokoláda’ trůní na mém nočním stolku.

—Čokoláda – je nezapomenutelná kniha o lásce, lidech, čokoládě a francouzském venkově.Autorka Joanne Harris využívá podmanivost Francie, lahodnost čokolády, sílu lásky a vášně – dokázala přímo mistrovsky vykreslit atmosféru a prostředí, s lehkostí a nadhledem popisuje život.

—Do malého francouzského městečka Lansquenet nad Tannou se bůhvíodkud přistěhuje zvláštní cizinka Vianne Rocher spolu se svou malou dcerkou Anouk. Když si pak Vianne ještě v době půstu dovolí otevřít prodejnu čokolády přímo proti kostelu, spatří v ní místní farář Reynauld hrozbu pro jeho stádečko, jakožto pokušitelku hříchu ztělesněného právě v čokoládě.

“Je to jako jeden z mých snů. Válel jsem se v čokoládě. Představoval jsem si sám sebe v poli čokolády, na čokoládové pláži, vyhřívám se, hrabu, hltám. Neměl jsem čas číst štítky; cpal jsem se čokoládou bez výběru. Prase ztratilo tváří v tvář tolika dobrotám svou mazanost, stalo se zase prasetem, a i když cosi v mém mozku na mě křičelo, abych zastavil, nedokázal jsem se ovládat. Když jsem jednou začal, nedokázal jsem přestat.” (úryvek z knihy)

—Hodnotím jako skvělou knihu – tedy doporučuji ať už českou verzi, nebo anglický originál—

Dickensova literární bulimie

Říkala jsem si, že si přečtu dalšího z klasiků světové literatury  . . . 

 Charles Dickens – spisovatel, kterému se povedlo přenést nouzi a bídu života do svých děl.Mým původním záměrem, bylo napsat co všechno se mi na Dickensových románech nelíbí, ale ani si nejsem jistá, co vlastně se mi na nich líbí. I když románový děj tohoto slavného spisovatele, pokládaného za jednoho z největších anglických romanopisců 19.století, často kolísá a nemá daleko k literární “bulimii”, ale jeho díla také nepostrádají kouzlo a krásu. Místy mi Dickensův styl psaní silně připomíná ruského spisovatele Tolstého, jeho Annu Kareninu a příznačnou vláčnost děje při mazání chleba. Při čtení Charlese Dickense, se musíte připravit na to, že autor je schopen prvních devět stránek zaplnit pouze vyprávěním o svém havranovi, který mu následně chcípl na přejedení vápnem. Bohužel to není vtip, a v podobném duchu se táhne i zbytek děl. Musím říct, že například u knihy “Barnabáš Rudge”,  Dickens napíná samotného čtenáře téměř padesát stránek, než je mu dovoleno zjistit kdo je tedy hlavním hrdinou a proč, mimo to autor občas opouští dějovou linii a pouští do filozofování o rozličných věcech, což značně snižuje dávku napětí v celém díle a následně kazí konečný dojem z knihy. No, ale berme to sportovně, vždyť sám autor se již nemůže proti kritice obhajovat nějakých 137 let . . .